click to enlarge
Article on World Music Central website
IRISH MUSIC MAGAZINE - Album Review
SYLVAIN BAROU
Own Label AR001
13 Tracks, 62 Minutes
www.sylvainbarou.com
A Breton flute phenomenon who first hit the Irish mainstream with the group Guidewires, Barou is joined by twenty musical compadres for a solo debut which has been more than six years in the making. Worth the wait, I’d say. While the material here is mainly traditional, it’s drawn from a wider geography than usual: Brittany, Ireland obviously, but also Greece, Bulgaria, Afghanistan and elsewhere.
The swirling Naga Jigs are from the Guidewires repertoire, powerful and driving. Like much of this recording, their traditional pedigree is clear but their treatment here is unapologetically contemporary. A bit of Jaques Pellen’s jazz guitar, a strong backbeat, a very light touch on the percussion, and a couple of carefully chosen collaborators on the melody line make this a magical track. Sylvain follows up with a set of horos in the style of Andy Irvine’s East Wind album, wonderful stirring stuff with exotic rhythms and outrageous flute virtuosity. This is mainly a flute album, but the master also moonlights on uilleann pipes and the small Breton pipes.
About one third of this recording is what i think of as Irish music – Bold Doherty, The Humours of Carrigaholt, The Squares of Crossmaglen and Charlie Lennon’s Windy City. Sylvain Barou enlists the likes of Lunny, Carroll, Doyle and Rynne to provide a top–quality Irish core for these and other tunes. A further third is distinctively Breton, with Tons and Plinns and Ridees: for this, a whole P–Celtic crew chimes in, centred around the cittern of Ronan Pellen. Names like Youenn Le Bihan, Alain Genty and Giles Le Bigot bring out the best in Breton music here, from the gorgeous Margaretig to Barou’s own funky Mare Nostrum. That leaves one third split between Arab music, Asturian alboradas, and a few other things. The flute flies from one form to the next – there are no clear boundaries, just breathtaking melodies.
Nothing on this CD is too exotic to appeal to Celtic music lovers, but some of it is certainly fresh enough to raise an eyebrow or two. I like it a lot, and I hope you can all get your hands on a copy.
Alex Monaghan
Slovak Review- Trad's not dead
Od mimořádně talentovaného bretonského flétnisty (ovládajícího také hru na biniou kozh, irské loketní dudy a různé exotické druhy fléten) se dá očekávat mnoho. Na klasickou porci bretonských ridée, gavott nebo irských jigů a reelů však zapomeňme. Jeho debut se ubírá jinou cestou, než na jakou jsme zvyklí hlavně od irských flétnistů. Byť je Sylvain Barou v Irsku jako doma, pravidelně koncertuje se skupinou Guidewires, v triu s Donalem Lunnym, Paddraigem Rynnem (oba uslyšíme na tomto albu) nebo v dalších sestavách. Z debutového alba však zjistíme, že jeho muzikantský záběr je daleko širší. A přesahuje i kontinenty.
Irských či bretonských melodií se na albu dočkáme také, ale spíše v podobě drobných kousků doplňujících jednu velkou pestrou mozaiku. Nejedná se ovšem o kousky nevýrazné – především reelové sety se díky své razanci vryjí posluchačům na dlouhou dobu do paměti. Bretonské Ridees nás zase velmi snadno přesvědčí, že jim to v jazzovém hávu sluší. Jedno je tedy jisté - tradiční Irsko ani Bretaň z toho nebude...
Seznam hostujících hudebníků skutečně napovídá, že se jeho debut ponese v duchu pořádné world music. A není to vůbec na škodu! Sylvain Barou prostě patří k ostříleným muzikantům, kteří dovedou šikovně proplouvat mezi hudebními styly a od každého si vypůjčit jen to nejlepší. Rafinovaně spojuje rytmickou dravost irské a asturijské hudby, syrovost Bretaně i melodickou komplikovanost orientálních melodií... K tomu všemu ještě přistupuje s jazzovou svobodomyslností. Jeho divoká sóla vás mohou zkrátka nečekaně katapultovat takřka kdykoliv a kdekoliv v průběhu skladby – uprostřed reelového setu, v balkánském horu (kde jeho flétna zní skutečně skoro jako bulharský kaval), v afghánské melodii...
Sylvain Barou dokázal nalézt cestu tam, kde by si mnozí nadšení hudebníci vylámali zuby. V jeho hudbě není místo pro zdvořilé oťukávání a plytké melodické pochlebování cizím exotickým stylům. Vrhá se do nich střemhlav a proniká jimi až na dřeň. Přes všechny tyto průniky však jeho debutové album postrádá jakoukoliv stylovou nevyváženost – nic nepřebývá, každý nástroj má svůj prostor. V aranžích nezaniká ani rukopis hostujících hudebníků, takže v irském The Windy setu (který skutečně vyniká prudkostí uragánu) zřetelně uslyšíme nezaměnitelný bodhrán a bouzouki Donala Lunnyho, concertinu Paddraiga Rynnea... V JD's reels prozměnu jiskří energická kytara Johna Doyla.
Od dob McGoldrickových alb, z nichž největší hudební revoluci způsobilo výborné Fused, se dřevěná příčná flétna ve světě fúzí nadobro zabydlela. A s tím, chtě nechtě, vyvstal i pocit, že už není moc co objevovat – za ty roky už přece jenom tato flétna v kombinaci s elektronické beaty či doprovody na tabla zvolna ztrácela na počáteční atraktivitě. A přicházet s něčím novým, neotřelým bylo tak stále těžší a těžší. Jak se s tím vypořádal Sylvain Barou? Více než znamenitě. Především však svým debutem zajistil nebývalý příval world music. Takový, jaký se dnes ani v Bretani, Irsku či Asturii jen tak nevidí
translation in english:
http://translate.google.com/translate?sl=sk&tl=en&js=n&prev=_t&hl=en&ie=UTF-8&layout=2&eotf=1&u=http%3A%2F%2Ftrads-not-dead.blogspot.fr%2F2012%2F07%2Fsylvain-barou-debutove-album.html&act=url
Irských či bretonských melodií se na albu dočkáme také, ale spíše v podobě drobných kousků doplňujících jednu velkou pestrou mozaiku. Nejedná se ovšem o kousky nevýrazné – především reelové sety se díky své razanci vryjí posluchačům na dlouhou dobu do paměti. Bretonské Ridees nás zase velmi snadno přesvědčí, že jim to v jazzovém hávu sluší. Jedno je tedy jisté - tradiční Irsko ani Bretaň z toho nebude...
Seznam hostujících hudebníků skutečně napovídá, že se jeho debut ponese v duchu pořádné world music. A není to vůbec na škodu! Sylvain Barou prostě patří k ostříleným muzikantům, kteří dovedou šikovně proplouvat mezi hudebními styly a od každého si vypůjčit jen to nejlepší. Rafinovaně spojuje rytmickou dravost irské a asturijské hudby, syrovost Bretaně i melodickou komplikovanost orientálních melodií... K tomu všemu ještě přistupuje s jazzovou svobodomyslností. Jeho divoká sóla vás mohou zkrátka nečekaně katapultovat takřka kdykoliv a kdekoliv v průběhu skladby – uprostřed reelového setu, v balkánském horu (kde jeho flétna zní skutečně skoro jako bulharský kaval), v afghánské melodii...
Sylvain Barou dokázal nalézt cestu tam, kde by si mnozí nadšení hudebníci vylámali zuby. V jeho hudbě není místo pro zdvořilé oťukávání a plytké melodické pochlebování cizím exotickým stylům. Vrhá se do nich střemhlav a proniká jimi až na dřeň. Přes všechny tyto průniky však jeho debutové album postrádá jakoukoliv stylovou nevyváženost – nic nepřebývá, každý nástroj má svůj prostor. V aranžích nezaniká ani rukopis hostujících hudebníků, takže v irském The Windy setu (který skutečně vyniká prudkostí uragánu) zřetelně uslyšíme nezaměnitelný bodhrán a bouzouki Donala Lunnyho, concertinu Paddraiga Rynnea... V JD's reels prozměnu jiskří energická kytara Johna Doyla.
Od dob McGoldrickových alb, z nichž největší hudební revoluci způsobilo výborné Fused, se dřevěná příčná flétna ve světě fúzí nadobro zabydlela. A s tím, chtě nechtě, vyvstal i pocit, že už není moc co objevovat – za ty roky už přece jenom tato flétna v kombinaci s elektronické beaty či doprovody na tabla zvolna ztrácela na počáteční atraktivitě. A přicházet s něčím novým, neotřelým bylo tak stále těžší a těžší. Jak se s tím vypořádal Sylvain Barou? Více než znamenitě. Především však svým debutem zajistil nebývalý příval world music. Takový, jaký se dnes ani v Bretani, Irsku či Asturii jen tak nevidí
translation in english:
http://translate.google.com/translate?sl=sk&tl=en&js=n&prev=_t&hl=en&ie=UTF-8&layout=2&eotf=1&u=http%3A%2F%2Ftrads-not-dead.blogspot.fr%2F2012%2F07%2Fsylvain-barou-debutove-album.html&act=url
chronique Armen-Juillet/Aout 2012 (Michel Toutous)
Article Trad Mag N°144 - Sylvain Barou
Dónal Lunny about Sylvain Barou (Jan 2012)
"In the course of my musical career - particularly in the earlier
years, I have wandered in and out of many different genres of music.
Looking back on the journey, it feels like just that; a meandering
exploration which lacked a particular direction until one day I
realised that I was more connected with Irish music than any
other.From then on, the itinerary became simpler; a more direct route,
but not without occasional diversions into other regions, which
helped, and still help to replenish my passion for music generally.
Extending the analogy of travel and exploration to Sylvain, I think of
him as a mountaineer. Not only is he avidly interested in music from
every corner of the world, but he also seeks out challenges; peaks of
musical achievement which can normally only be accessed by musicians
who have been born into their particular culture, and who have served
arduous apprenticeships in their chosen disciplines. Reaching these
heights demands a degree of musicality one encounters only
occasionally.
This album is an exotic collection of music by any standards. In the
traditional tunes, the listening experience is all the more intense
and exhilarating because of the depth to which Sylvain has penetrated
the culture from which each piece originates. And in the treatment of
the newly composed pieces, the buoyant dynamic power and fluidity of
the playing is obvious.
The ongoing pursuit of musical knowledge and technique will continue
to inform and improve Sylvain's playing in different ways; most
importantly it will enable him to keep giving joy and pleasure to
those who listen to his unique voice. I feel honoured to share this
part of his great journey."
Dónal Lunny
Jan 2012
years, I have wandered in and out of many different genres of music.
Looking back on the journey, it feels like just that; a meandering
exploration which lacked a particular direction until one day I
realised that I was more connected with Irish music than any
other.From then on, the itinerary became simpler; a more direct route,
but not without occasional diversions into other regions, which
helped, and still help to replenish my passion for music generally.
Extending the analogy of travel and exploration to Sylvain, I think of
him as a mountaineer. Not only is he avidly interested in music from
every corner of the world, but he also seeks out challenges; peaks of
musical achievement which can normally only be accessed by musicians
who have been born into their particular culture, and who have served
arduous apprenticeships in their chosen disciplines. Reaching these
heights demands a degree of musicality one encounters only
occasionally.
This album is an exotic collection of music by any standards. In the
traditional tunes, the listening experience is all the more intense
and exhilarating because of the depth to which Sylvain has penetrated
the culture from which each piece originates. And in the treatment of
the newly composed pieces, the buoyant dynamic power and fluidity of
the playing is obvious.
The ongoing pursuit of musical knowledge and technique will continue
to inform and improve Sylvain's playing in different ways; most
importantly it will enable him to keep giving joy and pleasure to
those who listen to his unique voice. I feel honoured to share this
part of his great journey."
Dónal Lunny
Jan 2012
Chronique - Akhaba.com
En duo, trio, quartette ou en smala, le souffleur breton Sylvain Barou est de toutes les rencontres et aventures en musiques du monde, un musicien préféré des musiciens, expérimenté malgré son jeune âge (il est né en 1978), fort de ses participations à une trentaine d'albums. Il a eu enfin le temps de finaliser son premier album solo. Enfin, pas si solo que ça puisque le surdoué de la flûte traversière en bois est entouré par un casting impressionnant de fines gâchettes. Une vingtaine de joueurs qui rassemblent un spectre édifiant de styles, de manières, de savoirs, mais tous habités par la musique modale.
Une culture qui irrigue à la perfection cette douzaine de morceaux, de voyages qui (re)visitent notamment les terres celtes en commençant par l’Irlande avec force jigs et autres reels (The Naga Jigs, The Windy Set, Jd’s Reels). Alborada reprend un thème traditionnel des Asturies pour en faire une ronde énergique où giguent de concert bodhran, bouzouki, fiddle, guitare, uilleann pipes. Bien sûr, la Bretagne est aussi représentée par ses musiques à danser, des ridées et plinns qui font le sel des titres… Ridées, Ton doubl plinn illuminé par un dialogue enlevé entre la guitare rock de Jacques Pellen et le tabla indien de Prabhu Edouard.
Il y a là-aussi de la gravité avec la reprise d’un traditionnel breton, Mélodie kozh qui fait pleurer biniou kozh et bombarde sur un rythme de gwerz émouvant. Un autre blues introduit une autre culture ancienne, l’art afghan de Sha Koko Jaan sublimé par le bansuri de Barou, le cistre de Ronan Pellen (neveu de Jacques), les zarb et daff de Keyvan Chemirani, la contrebasse de Julien Stevenin, la lyra de Stelios Petrakis ou la frappe magique de Prabhu. Avec Esfahan, composé par Keyvan, Hamid Reza Khabbazi déploie des accords de tar iranien quasi mystiques dans ce plus long morceau de l’album, près de dix minutes d’échanges dominés par des cordes inspirées (guitare, contrebasse, lyra, oud). Entre Est et Ouest, Sylvain Barou a trouvé la passerelle : Horos, une improvisation issue du répertoire balkanique, une sorte de jazz qui se transforme par magie en danse irlandaise.
Par Bouziane Daoudi | akhaba.com
Le Peuple Breton - Juin 2012
OUEST FRANCE-La flûte magique de Sylvain Barou - Finistère
http://www.ouest-france.fr/2012/06/01/finistere/La-flute-magique-de-Sylvain-Barou--62950957.html
vendredi 01 juin 2012
Musique bretonne
Sylvain Barou. C'est l'un des flûtistes les plus brillants de sa génération. Cela fait cinq ans que l'artiste prépare ce premier enregistrement éponyme qualifié de « solo », mais enregistré en compagnie de dix-neuf prestigieux invités. Parmi eux, Dónal Lunny, Keyvan Chemirani, Liz Caroll, Jacques Pellen, Alain Genty, etc. Entre l'Irlande, la Bretagne et l'Orient, le jeune musicien virtuose jette un pont et prend de la hauteur. Loin d'une world music un peu touche-à-tout, il nous propose un métissage délicat. Un très bel album.
Aremorica Records.
art. Gwen Dayot